Táhlo mi na 16. Měl jsem za sebou 1. ročník učňáku a před sebou 2 měsíce prázdnin.

Toho dne jsme byli shánět oblek do tanečních, kam jsem měl od září začít chodit. Byla to nuda a já se už těšil, jak odpoledne pojedeme k s klukama k nedalekému jezu. Skákali jsme z něj rok co rok a možná stokrát. Tak tomu bylo i ten den. Až jednou jsem skočil a narazil hlavou na písčité dno. Nebyl to nějak velký náraz. Necítil jsem ani žádnou velkou bolest. Chtěl jsem vyplavat, ale ruce a nohy se ani nepohnuly. Nevěděl jsem co se děje a jak mi začal docházet vzduch, blesklo mi hlavou, že se asi utopím. Probral jsem se až na břehu, kde už byla záchranka. Potom jsem několik dní bojoval o život. Dny běžely a já od prsou dolů necítil své tělo. Stále jsem nemohl hýbat rukama a nohama. Začalo září a já místo tancování pořád ležel v nemocnici.

Při jedné z vizit jsem uslyšel zvláštní slovo. Kvadruplegie. Zeptal jsem se doktorky, co to znamená. Prý že už nebudu nikdy chodit a s rukama je to nejisté. To bylo pro 16. letého kluka jako rána kladivem do hlavy. Zatmělo se mi před očima.

Uběhlo několik dalších týdnů a měsíců a ta doktorka měla tenkrát pravdu. Podařilo se mi rozhýbat aspoň trochu ruce. Zvednu je maximálně do výšky prsou, ale zápěstí a prsty už neposlouchají. Dokážu tak ovládat elektrický vozík, telefon, počítač. Ve většině dalších běžných činnostech jsem závislý na pomoci druhé osoby. V mém případě je to mamka.

Díky počítači a internetu jsem získal i práci. Sice už si nikdy nezatancuju, ale nebrečím. Snažím se radovat i z toho mála. Litováním se a nadáváním na osud bych si nepomohl. Tak proč si to dělat ještě horší?

Setkávám se s tím, že mi lidé říkají, jak mě obdivují. Že oni by to nezvládli. Na to jim vždycky odpovím, ale zvládli. Nic jiného by vám nezbylo.